CZ | EN
Služby Určení druhu hmyzu

Určení druhu hmyzu

 

Některé druhy krevsajícího hmyzu jsou schopné přenášet řadu závažných chorob, a to i na našem území. Pošlete nám hmyz, který Vás poštípal, naši odborníci určí jeho druh. Dále můžeme u hmyzu provést také vyšetření na přítomnost infekce.

Blechy (Siphonaptera)

Velikost: 1–8 mm

Vzhled a způsob života:

Tělo tohoto hmyzu je bezkřídlé, hnědé, tvrdé, ze stran zploštělé, pokryté trny a štětinami. Zadní nohy (3. pár) jsou delší, uzpůsobené ke skákání do vzdálenosti až 35 cm. Blechy kladou vajíčka do hnízd hostitelů nebo do štěrbin. Larvy blech jsou beznohé, třikrát se svlékají a poté se zakuklí. Larvální stádia se neživí krví, ale zbytky odumřelých tkání a trusem dospělých blech v hnízdech svých hostitelů. Krev sají dospělé blechy, které dokáží hladovět dlouhou dobu (až rok). Hostiteli jsou především savci, méně často ptáci. Vazba na hostitele není zcela vyhraněná a blechy se mohou přenést z jednoho druhu na jiný (např. z kočky na psa), zpravidla pokud původní hostitel chybí.

Výskyt, zástupci, nemoci:

Blechy se vyskytují po celém světě. V České republice žije více jak 100 druhů. Samotné štípnutí je poměrně bolestivé a v některých případech se může objevit i alergická reakce. Štípance vytvářejí na kůži charakteristické řady. Blechy jsou přenašeči různých onemocnění, např. bartonelózy koček, myxomatózy králíků, tularémie a moru. Některé druhy blech jsou mezihostelem tasemnice, která může napadat psy, kočky i lidi. Dříve byla na našem území běžným parazitem lidí blecha obecná (Pulex irritans), jejíž výskyt je v civilizovaných zemích již vzácností. V současnosti jsou lidé mnohem častěji napadány blechou psí (Ctenocephalides canis) a blechou kočičí (Ctenocephalides felis). Na drůbeži parazituje blecha slepičí (Ceratophyllus gallinae), která se příležitostně může přenést i na člověka. Ve středověku působila velké potíže blecha morová (Xenopsylla cheopis), která je přenašečem moru, jehož původcem je bakterie Yersinia pestis. V současné době se mor vyskytuje pouze v přírodních ohniscích, např. v centrální a jihovýchodní Asii, ale i v západní polovině USA. U turistů, vracejících se z islámských zemí, kde bývá vyžadováno zouvání obuvi při vstupu do památek, bývá občas diagnostikováno napadení blechou písečnou (Tunga penetrans), která žije v podkoží svých hostitelů, u lidí především v oblasti chodidel.

     

Bodalky (bodalkovití – Stomoxydiae)

Velikost: 5–8 mm

Vzhled a způsob života:

Bodalky jsou krevsající mouchy, které se podobají mouše domácí. Od ní se liší dlouhým silným bodavým sosákem, který nápadně vyčnívá dopředu. Sedí-li bodalka na svislé podložce, zůstává na rozdíl od mouchy domácí otočená hlavou nahoru. Na hrudi jsou patrné proužky. Krev sají obě pohlaví. Už po 4 dnech od vylíhnutí dochází k páření. Samičky kladou vajíčka do hnoje nebo do čerstvého trusu. Vývoj larev probíhá přes tři stádia. Celý vývojový cyklus může trvat pouhých 14 dní a za jeden rok tak může vzniknout i větší počet generací.

Výskyt, zástupci, nemoci:

Na našem území se ve stájích, kolem zemědělských usedlostí a chlévů můžeme běžně setkat s bodalkou stájovou (Stomoxys calcitrans), která saje krev kopytníkům, ale může napadat i člověka. Její bodnutí je velmi bolestivé. Bodalky jsou přenašeči některých onemocnění u koní, například infekční anémie koní nebo střevní hlístice Habronema microstoma. V České republice se však tyto nemoci nevyskytují.

Čmelíci (čmelíkovití – Dermanyssidae)

Velikost: 0,5–1 mm

Vzhled a způsob života:

Jsou to drobní roztoči šedožlutí roztoči. Živí se krví ptáků a menších savců. Na hostiteli se vyskytují pouze během sání, jinak jsou schovaní v hnízdech svých hostitelů. Za určitých podmínek mohu přecházet i na člověka, zdržovat se v jeho prádle a sát krev.

Výskyt, zástupci, nemoci:

Drůbež, ale i volně žijící ptáky často napadá čmelík kuří (Dermanyssus gallinae). Je to roztoč žlutavé barvy. Po nasátí se jeho barva mění na červenou až šedočernou. V některých oblastech se čmelíci uplatňují jako přenašeči onemocnění domácích zvířat, jsou např. přenašeči bakterií Borrelia anserina. Výjimečně mohou přecházet i na člověka, u kterého se mohou vyskytnout alergické reakce na kousnutí. Při masivním sání na člověku mohou vznikat ekzémy až dermatitidy s papulózní vyrážkou.

Dalším roztočem přecházejícím na člověka je druh Liponyssoides sanguineus (Allodermanyssus sanguineus). Tento roztoč je mozaikovitě rozšířen v různých zemích Evropy, Asie, Afriky a Severní Ameriky. Jeho epidemiologický význam spočívá v přenosu původce rickettsiových neštovic.

Klíšťáci (klíšťákovití – Argasidae)

Velikost: 2–10 mm

Vzhled a způsob života:

Klíšťáci jsou někdy označováni jako měkká klíšťata vzhledem ke svému kožovitému povrchu těla. Tvrdý štítek, který je přítomen u klíšťat, chybí. Tito parazité napadají hlavně ptáky a netopýry. Na rozdíl od klíšťat sají krev svého hostitele opakovaně po dobu několika minut až hodin. Často žijí v hnízdech svých hostitelů. Některé druhy dokáží hladovět až několik let. Vývojový cyklus probíhá přes larvální stádium a několik stádií nymfálních. Zabarvení těla je šedavé až načervenalé.

Výskyt, zástupci, nemoci:

Výskyt klíšťáků je celosvětový. Na našem území se nejčastěji setkáváme s klíšťákem holubím (Argas reflexus), který se drží v holubích hnízdech, odkud se může dostávat i do bytů. Sání tohoto parazita může u člověka vyvolat silnou alergickou reakci. Na Slovensku se vyskytuje klíšťák zhoubný (Argas persicus), který cizopasí na domácí drůbeži. Další druhy nacházející se v teplejších oblastech mohou mezi ptáky přenášet borelie a ricketsie, výjimečně pak u lidí některé druhy arbovirů.

Klíšťata (klíšťatovití – Ixodidae)

Velikost: 1–10 mm

Vzhled a způsob života:

Klíšťata jsou parazitičtí roztoči, kteří se živí krví obratlovců s výjimkou ryb. Na hřbetní straně těla mají tvrdý štítek, který u samců kryje celé tělo, u samic sahá do poloviny těla. Ústní ústrojí je vybaveno specifickým dlátovitým útvarem (hypostomem) se zpětnými zoubky, které slouží k pevnému přichycení. Zbarvení kolísá od červené po černohnědou.

Vývojový cyklus většiny druhů klíšťat probíhá přes tři stádia. Z vajíček se líhnou larvy, které mají jen 3 páry nohou. Larvy se po nasycení přeměňují v osminohou nymfu, která se po nasycení opět svléká a vzniká dospělé klíště. Krev sají všechna stádia vyjma dospělých samců některých druhů (např. klíště obecné). Po přisátí vydrží na svém hostiteli i několik dní.

Rozšíření, zástupci, nemoci:

Klíšťata jsou rozšířena po celém světě. Hojně se vyskytují ve vlhkých lesích, na lesních okrajích a ve vlhkých loukách. Nejčastějším druhem napadajícím člověka je v České republice klíště obecné (Ixodes ricinus), jehož nebezpečí spočívá v možném přenosu dvou závažných nemocí: klíšťové encefalitidy a lymské boreliózy. Na jižní Moravě se můžeme setkat s pijákem lužním (Dermacentor reticulatus) a klíšťem lužním (Haemaphysalis concinna), kteří mohou přenášet tularémii. V ostatních částech světa jsou různé druhy klíšťat přenašeči řady dalších závažných onemocnění (ehrilichióza, Q-horečka, horečka Skalistých hor).

Kloši (klošovití – Hippoboscidae)

Velikost: 1,5–12 mm

Vzhled a způsob života:

Tělo klošů je silně zploštělé a odolné vůči mechanickému poškození. Kloši mají dále krátký sosák a velmi silné nohy s drápky, jimiž se přidržují na povrchu svých hostitelů, kterými jsou ptáci a savci (vysoká zvěř, netopýři, domácí zvířata). Ptačí druhy mají křídla zachovaná po celý život, některé savčí druhy křídla ztrácí po nalezení svého hostitele a někteří křídla nemají vůbec. Larvy se vyvíjejí uvnitř samice a hned po nakladení se na svém hostiteli zakuklí.

Výskyt, zástupci, nemoci:

Kloši se vyskytují téměř po celém světě. V České republice žije přibližně 10 druhů. V lesích se můžeme setkat například s klošem jelením (Lipotena cervi), který saje krev srnčí zvěři. Tento druh ztrácí svá křídla po usednutí na hostitele. Při silnějším výskytu (v letním a podzimním období) se může zachytit i na člověku. K bodnutí však dochází jen zřídka. Výsledky nedávných studií z několika zemí potvrzují, že kloš jelení může mezi zvířaty přenášet bakterii Bartonella schoenbuchensis.

Komáři (komárovití – Culicidae)

Velikost: 3–20 mm

Vzhled a způsob života:

Tělo komárů je štíhlé, pokryté vzorem z bílých, šedých, hnědých a černých šupinek. Pestřeji zbarvené jsou některé tropické druhy. Bodavě-sací ústrojí je dlouhé a štíhlé. Pohlaví lze rozlišit na základě vzhledu tykadel a makadel. Samečci mají tyto struktury více ochlupené. Vajíčka jsou kladena na povrch vody. Larvy se ve stojatých vodách živí mikroorganismy a organickými zbytky. Celý vývoj trvá přibližně 3 týdny. Komáři napadají teplokrevné ale i studenokrevné obratlovce. Krev sají samičky, samečci se živí nektarem.

Největší zastoupení mají rody Culex Aedes. Od sebe se liší zakončením zadečku. Samičky rodu Culex mají zadeček zakončený tupě, zadeček samiček rodu Aedes je zašpičatělý. Komáři rodu Anopheles mají delší makadla. Při odpočinku je jejich zadeček zvednutý šikmo vzhůru na rozdíl od předchozích dvou rodů.

Rozšíření, zástupci, nemoci:

Výskyt komárů je celosvětový s největším zastoupením v teplých oblastech. Kromě toho, že komáři znepříjemňují život svým štípnutím, jsou také přenašeči mnoha závažných chorob u zvířat i lidí.

Na našem území útočí na lidi nejčastěji komáři rodu Aedes, např. komár bzučivý (Aedes cantans) nebo komár útočný (Aedes vexans), kteří mohou přenášet na lidi horečnatá onemocnění virového původu (např. Valtická horečka). Hlavními přenašeči žluté zimnice a horečky dengue jsou v tropech a subtropech druhy Aedes aegypti a Aedes albopictus. Druhý zmiňovaný se vyskytuje dokonce již v jižní Evropě a postupně se dostává dále na sever.

Zástupci rodu Culex jsou méně nápadní. V našich podmínkách se můžeme setkat nejčastěji s komárem pisklavým (Culex pipiens). V severní Americe a Evropě jsou komáři tohoto rodu hlavními přenašeči viru západonilské horečky. V některých zemích mohou rovněž působit jako přenašeči cizopasných červů.

Nejznámějším onemocněním přenášeným komáry je malárie, za jejíž šíření jsou odpovědní komáři rodu Anopheles. V tropické Asii je to především druh Anopheles stephensi, v Africe komplex druhů Anopheles gambiae. V  některých oblastech mírného pásma se jako přenašeč původce tohoto onemocnění uplatňuje anofeles čtyřskvrnný (Anopheles maculipensis), který je komplexem několika druhů. Některé z nich se vyskytují i v České republice. V Evropě však tito komáři sají především krev dobytka a lidi napadají jen zřídka.

     

Mouchy

Velikost: 6–12 mm

Vzhled a způsob života:

Musca domestica je nejčastější druh dvoukřídlých vyskytující se v domovech. Často je považován za škůdce, který může přenášet vážné nemoci. Hlavní predátoři much jsou pavouci, ropuchy a žáby. Jejich hrudník je šedivý se čtyřmi podélnými tmavými čarami na zádech. Spodní části břicha jsou žluté a celé tělo mají pokryté chlupy. Samice jsou o něco větší než samci a mají větší prostor mezi červenýma složenýma očima. Oči mouchy jsou složeny z tisíců čoček jednotlivce a jsou velmi citlivé na pohyb. Ústní ústrojí je sosák se sacími polštářky. Má jeden pár křídel a druhý pár přeměněný v kyvadélka. Potravou mouchy domácí je kazící se maso, ovoce a výkaly. Běžná moucha domácí se dožívá průměrného věku 1 měsíc.

Výskyt, zástupci, nemoci:

Mouchy se u nás nejvíce vyskytují v teplých měsících, a to od června do září. Mouchy mohou na svých nohách přenášet miliony mikroorganismů, které v dostatečně velkém množství pak mohou vyvolat onemocnění. Mouchy mohou například přenést infekci z výkalů na jídlo a pití, na které si sednou. Mohou přenášet trachom, tyfus, choleru, úplavici, tuberkulózu, sněť slezinnou.

Mouchy tse-tse (Glossiny)

Velikost: 7–13 mm

Vzhled a způsob života:

Moucha tse-tse neboli bodalka či bradavka je rod dvoukřídlého hmyzu, známý jako přenašeč spavé nemoci a dobytčí nemoci nagana. Od mouchy domácí ji lze snadno rozeznat podle křídel. Když sedí, má křídla přeložená přes sebe, rovnoběžně s tělem.

Výskyt, zástupci, nemoci:

Vyskytuje se hlavně na africkém kontinentu a to v západní, centrální i východní části. Dospělé mouchy sají krev na velkých kopytnících a na ostatních savcích a to pomocí silného bodavého sosáku. Kousnutí je bolestivé a účastní se ho jak samci, tak samice. Nejaktivnější jsou v horkých dnech.

Muchničky (muchničkovití – Simuliidae)

Velikost: 1–5 mm

Vzhled a způsob života:

Muchničky jsou drobné mušky černé až tmavohnědé bravy s vyhrbenou hrudí. Tykadla a nohy jsou krátké, křídla poměrně velká. Vajíčka jsou kladena do tekoucích vod. Larvy jsou ve vodním proudu přichyceny k podkladu pomocí přísavného orgánu na zadečku. Ve vodě se rovněž kuklí. Samci se živí rostlinnými šťávami. Samičky sají krev teplokrevných živočichů, mnohdy i člověka.

Rozšíření, zástupci, nemoci:

Muchničky se vyskytují téměř po celém světě v blízkosti tekoucích vod. V České republice lze nalézt přibližně 40 druhů. Běžně se můžeme setkat s muchničkou zdobenou (Odagmia ornata) a dále například s druhy: Simulium agryreatumEusimulium latipes Wilhelmia equina. Bodnutí je celkem bolestivé. Může se vyvinout i silná kožní reakce. Muchničky se vyskytují v obrovských hejnech. Opakované napadení může být provázeno dokonce otoky, bolestmi hlavy i horečkou. Muchničky jsou přenašeči některých chorob mezi zvířaty. U lidí pak mohou muchničky rodu Simulium v tropických krajích přenášet vlasovce (Onchocerca volvulus), který způsobuje slepotu.

Ovádi (ovádovití – Tabanidae)

Velikost: 6–30 mm

Vzhled a způsob života:

Ovádi jsou velké mouchy se zavalitým tělem. Hlava je plochá, okrouhlá, s velkýma vzorovanýma očima (zlatavé zabarvení). Tělo je často nápadně barevné se světlými pruhy nebo kresbami na zadečku. Samičky mají ostrá kusadla, jimiž pronikají přes kůži. Sosák je silný a bodnutí je proto dosti bolestivé. Samci kousací ústrojí nemají, živí se rostlinnými šťávami nebo nektarem. Vajíčka jsou kladena do půdy. Larvy žijí ve vlhké půdě nebo v bahně v blízkosti vod. V našich podmínkách se vyvíjí jen jedna generace do roka.

Rozšíření, zástupci, nemoci:

Ovádi se vyskytují téměř po celém světě. V našich podmínkách se můžeme v blízkosti rybníků a řek setkat nejčastěji se zástupci rodů TabanusHybomitraHaematopota a Chrysops. Do rodu Tabanus spadají větší druhy s průhlednými křídly. Narazit můžeme například na ováda bzučivého (Tabanus bromius). Rod Hybomitra se u většiny druhů vyznačuje oranžovohnědými, půlměsíčními skvrnami na zadečku. Lidé jsou často napadány menšími druhy rodu Haematopota, např. bzikavkou dešťovou (Haematopota pluvialis), jejíž křídla jsou šedohnědě skvrnitá. Druhy rodu Chrysops jsou barevnější se žlutočerně zbarveným zadečkem a výraznou šedohnědou kresbou na křídlech. Ovádi mohou přenášet různé choroby na lidi i zvířata (tularémie, antrax). Některé africké druhy rodu Chrysops přenášejí na lidi parazitického vlasovce Loa loa způsobujícího oslepnutí.

Ploštice (Heteroptera)

Velikost: 2–100 mm

Vzhled a způsob života:

Hmyz s bodavě sacím ústrojím směřujícím dozadu pod tělo. Přední křídla jsou přetvořena v polokrovky. Tělo je často ploché (odtud název ploštice). Křídla skládají podélně na zadeček. Barva těla může být jak zcela nenápadná (zelená, hnědá, šedá), tak pestrá s různorodou kresbou, případně i výrůstky, jamkami či tečkami. Kromě složených očí má řada druhů i dvě jednoduchá očka. Většina ploštic má vyvinutá křídla, zadní blanitý pár bývá menší než polokrovky. Nohy jsou zpravidla kráčivé. Ploštice jsou známé svým zápachem, který pochází ze zvláštních žláz. Chrání je před dravci anebo ochromuje jejich kořist.

Výskyt, zástupci, nemoci:

Ploštice jsou býložravé, ale existuje řada dravých druhů. Některé druhy sají krev teplokrevných živočichů. Krev sající ploštice přenášejí Chagasovu chorobu.

Štěnice (štěnicovití – Cimicidae)

Velikost: 3–6 mm

Vzhled a způsob života:

Tělo bezkřídlých štěnic je ploché a oválné, obvykle rezavé nebo hnědé barvy. Vajíčka jsou kladena do štěrbin. Vývoj zahrnuje pět nymfálních stádií. Všechna vývojová stádia se živí krví, které spotřebují velké množství. Vývoj trvá od 2 do 10 měsíců. Dospělé štěnice dokáží hladovět déle než rok. Přes den se ukrývají na tmavých místech. Krmení probíhá v noci. Své hostitele, kterými jsou savci i ptáci, vyhledávají podle tělesného tepla.

Rozšíření, zástupci, nemoci:

Štěnice žijí v hnízdech zvířat a v lidských obydlích. Nejznámějším druhem, který často napadá člověka, je štěnice domácí (Cimex lectularius). V ptačích hnízdech je možné nalézt štěnici ptačí (Oeciacus hirundinis), která může vnikat do lidských obydlí a příležitostně sát i na člověku. V tropech se můžeme setkat se štěnicí tropickou (Cimex hemipterus), která stejně jako západoafrická štěnice (Leptocimex boueti) často napadá lidi. U štěnic nebyla prokázána možnost přenosu nemocí. Kousnutí však doprovází nepříjemné svědění a u citlivých osob se může objevit kožní vyrážka po celém těle.

     

Pakomárci, „tiplíci“ (pakomárcovití – Ceratopogonidae)

Velikost: 1–3 mm

Vzhled a způsob života:

Tělo tiplíků je drobné, se skvrnitými křídly a krátkýma nohama. Beznohé larvy se vyvíjejí ve vodním či vlhkém prostředí(v půdě, na březích vod), kde se živí rostlinnou i živočišnou potravou. Kukla tohoto hmyzu je menší než kukla komárů. Pakomárci bodají obratlovce i jiný větší hmyz. U některých druhů se vyvíjejí až tři generace do roka. Pakomárci nejsou dobrými letci vzhledem ke své malé velikosti a od místa líhniště se příliš nevzdalují.

Rozšíření, zástupci, nemoci:

Pakomárci se vyskytují po celém světě, především však na severní polokouli. Běžní jsou na březích rybníků a řek a na mořském pobřeží. Krevsající druhy se řadí především do rodu Culicoides. Napadjí jak zvířata, tak lidi. Na našem území se můžeme nejčastěji setkat s tiplíkem bleším (Culicoides pulicaris) a dále například s druhy Culicoides punctatus a Culicoides obsoletus. Bodnutí tohoto hmyzu může vyvolat prudké podráždění. Přenašečem původce katarální horečky ovcí je v Africe a jižní Evropě komplex druhů Culicoides imicola, v západní Evropě i jiné druhy. Pakomárci mohou u zvířat přenášet řadu dalších virových onemocnění nebo také parazitické červy.

Vši (Anoplura)

Velikost: 1,5–3,5 mm

Vzhled a způsob života:

Vši mají protáhlé tělo bez křídel porostlé štětinami. Na malé hlavě se nachází bodavě sací ústrojí. Nohy jsou silné, zakončené pohyblivým drápkem, který slouží k přichycení na srsti hostitele tím, že je chlup sevřen mezi drápkem a prstovým výběžkem na holeni. Zadeček je velký, složený z 9 článků.

Samičky snášejí denně 5–20 bílých, později až žlutých, vajíček (hnid), která jsou přilepovány na srst svých hostitelů. Vývoj probíhá přes několik vývojových stádií. Z vajíček se líhnou larvy, které se po třech svléknutích mění v dospělé jedince. Krev sají všechna vývojová stádia (několikrát denně). Bez potravy přežívají jen několik hodin nebo dní. Parazitují výhradně na tělech savců. Člověka napadají 3 druhy vší.

Rozšíření, zástupci, nemoci:

Veš dětská (Pediculus capitis) žije ve vlasech s největším výskytem v oblasti spánků. Objevuje se především u malých dětí. K jejich přenosu dochází těsným kontaktem nebo sdílením pokrývek hlavy. Tato veš není přenašečem nemocí. Může však docházet k zanesení infekce při škrábání svědivých ranek. K odstranění vší se používají speciální šampony s insekticidy.

Veš šatní (Pediculus humanus) se vyskytuje na částech těla krytých oděvem, do něhož klade i svá vajíčka. U nás se vyskytuje vzácně v místech se sníženými hygienickými podmínkami. Veš šatní je v rozvojových zemích přenašečem skvrnitého tyfu (Rickettsia prowazeki), volyňské horečky (Bartonella quintana) a návratné horečky (Bartonella reccurentis).

Veš muňka (Phthirus pubis) je robustní veš s výraznými drápky. Po bodnutí zůstávají na kůži modrošedé skvrny. Žije v ochlupení pohlavních orgánů, méně často i v podpaží a ve vousech, nikdy však ve vlasech. Přenáší se zejména pohlavním stykem, výjimečně ložním prádlem. Tato veš není přenašečem žádného onemocnění a k jejímu odstranění postačují i běžné insekticidní šampony.

          

 

Kontaktujte nás

 Iva Vepřeková,
recepční

+420 270 003 562 / 564
iva.veprekova(at)mc-praha.cz

Denisa Burdychová, specialistka péče o klienty

+420 270 003 562 / 564
denisa.burdychova(at)mc-praha.cz

Kontaktní formulář